Když se řekne METALLICA, vybaví se opravdu velké spoustě lidí spousta věcí – většině z nich „nafing els meddrs“, pro někoho jde o synonymum k výrazu „brutální náhul“, nebo „šílená kalba“. Jinému vytanou vzpomínky na mládí a nebo třeba první krůčky v poznání metalové hudby. Pro nás je ale podstatné, že existuje velká skupina lidí, co druhým dechem dodává jediné slovo – MEGADETH.

Propletené osudy obou partiček jsou notoricky známé, takže si je oživíme jen zkratkovitě. Mustaine v METALLICE jako sólový kytarista hodně chlastal a fetoval. Při jednom ze svých excesů zbořil koncertní náklaďák, Hetfield se nasral a z kapely ho dost drsně vyhodil. Frackovitý zrzek s velkým egem založil novou partičku, jíž byli právě MEGADETH. Kapela se celkem rychle vypracovala a i přes Mustainovu uzurpátorskou povahu začala šlapat METALLICE brzy na paty. Bohužel u toho už zůstala. I přes všechny komplexy hlavního zrzka ze svého minulého působiště a usilovnou snahu nebyli MEGADETH schopni vystoupit ze stínu popularity původní kapely (naštěstí jen popularity). Možná až do roku 2003/2004, kdy se v obou kapelách začaly dít opravdu zajímavé věci a v METALLICE navíc ještě začali hrát fakt divnou hudbu, ale to už je jiná pohádka. Stejně jako mnozí jiní i já nekriticky žral ve své hudební adolescenci METALLICU a MEGADETH bral jakožto její neadekvátní alternativní přívažek i přes to, že jsem jejich tvorbu dobře znal. S postupem času se můj pohled na věc kupodivu radikálně změnil. Zatímco od METALLICY už dnes poslouchám hlavně skvělou dvojici alb „Load“ a „Reload“ (taktéž jsem je v době vydání moc nezbožňoval) a samozřejmě geniální skladbu „One“. K dlouho opomíjeným MEGADETH jsem si našel cestu až relativně nedávno. Ne náhodou to bylo v době, kdy jsem začal koketovat s progresivněji laděnou hudbou. Člověk zkrátka do jejich tvorby asi musel dospět. A právě album „Peace Sells… But Who’s Buying?“ se pro mě stalo vlajkovou lodí první etapy existence kapely. Mé nejoblíbenější etapy. Skladby jako „Wake Up Dead“, „Peace Sells“, nebo excelentní majstrštyk „Good Mourning/Black Friday“ a modla „My Last Words“ jsou hotovým vtělením toho, co si představím pod pojmem MEGADETH. Rytmicky ani pěvecky možná nejsou až tak velkým zázrakem, ale ve spojitosti s excelentní kytarovou prací, celkovým zvukem a rozaranžováním se celá deska může řadit k tomu, čemu se říká legenda. Skladby budí i dnes – dvacet let od vydání – v posluchači pocit určité aktuálnosti. Možná proto, že jsou samy o sobě velmi unikátní. Obecně se sice nazývají thrash metalem, ale ve skutečnosti jsou podle mého názoru od tohoto pojmu dost daleko. Nic podobně zpracovaného nebylo vlastně mimo z desek kapely skoro nikde ke slyšení. Vždyť kdo by chtěl proboha „zpívat“ jako Mustaine?

Z alba „Peace Sells…“ je znát, že nad ním někdo opravdu přemýšlel, nebo musel mít hodně velké štěstí. Ale může mít někdo čtyřikrát po sobě takové štěstí? Navíc když pokaždé vymění půlku sestavy? Jsou kapely, které jsme poslouchali všichni – a ne, že ne. Všichni jsme poslouchali METALLICU, všichni jsme poslouchali MANOWAR a ti zoufalejší z nás dokonce i RUNNING WILD (ti největší šprýmaři je poslouchají dodnes). Všichni jsme poslouchali MEGADETH. A troufám si říct, že i dnes, když už je hudební scéna přece jen trochu jinde, může většina z nás poslouchat staré desky MEGADETH se zájmem. Bez pobaveného úsměvu. Aniž by si člověk říkal : „Cože? Tohle sem tenkrát poslouchal? To sem byl ale vůl.”